Prvých pět aneb Přelet nad loutkářským hnízdem 1991-1995

 

Jakpak to tenkrát bylo?

Na začátku června 1990 jsem byl zvolen předsedou české sekce UNIMA. Byla to do té doby pro mne spící organizace s úctyhodnou minulostí. Cosi jako krásný starý dům zděděný po předcích, ale vyprázdněný. Tu a tam se logo UNIMA lepilo na akce, které by se konaly i bez ní, tu a tam se pod její hlavičkou cosi ohlašovalo či prohlašovalo. Myslel jsem, že spolek lidí, kteří k něčemu lnou, má smysl jen tehdy, jestliže to lnutí dostane nějakou reálnou podobu, jestliže se bude něco dít, dělat. UNIMA je organizace všech svých členů, ale vcelku přirozeně se iniciativa dá očekávat především od jejího předsednictva - byť i to jsou lidé, které to neživí, ani jim to na obživu nepřispívá. I snažil jsem se, aby se něco dělo: setkání s loutkáři okolních zemí, katalog aktuálních inscenací českých loutkářů, cena za počin v oboru amatérského a cena za počin v oboru profesionálního loutkového divadla a taky společná přehlídka všeho loutkářstva...

Doba byla otevřená, ve vzduchu svoboda, naděje a možnosti a na zemi loutkáři, kteří se rozlétli z mateřského hnízda loutkářství do amatérských souborů (vídajících se na Loutkářské Chrudimi), kamenných statutárních (dříve městských či krajských) divadel (potkávajících se na Skupově Plzni či Mateřince) i do nezávislých (dříve agenturních) skupin (nepotkávajících se a nevídajících se nikde). A třebas mají každý jiné podmínky, jiné možnosti, jiné cíle, to nejdůležitější mají společné - loutku. Vždycky se vzájemně ovlivňovali a něco si dávali. Tu šly podněty od profesionálů k amatérům, tu naopak od amatérů k profesionálům. Ale čím dál víc to bylo jen nahodilé a jen v místě působiště toho kterého loutkáře, čím dál míň bylo těch, kteří si našli cestu i k těm druhým. Ke škodě obou stran.

Což takhle shromáždit je všechny jednou za rok v společném rodném hnízdě? Proč?

Luděk Richter

 


 

Deset let s Přeletem

V roce 1996 se už Přelet nad loutkářským hnízdem zcela přirozeně zařadil mezi české divadelní přehlídky, a dokonce byl loutkářskou přehlídkou s tak širokým záběrem jedinou. Pravdou je, že stále ještě zajímal spíše obec amatérských loutkářů (však se také díky tomuto setkávání poprvé řada mimopražských amatérských souborů dostala nejen do konfrontace s profesionály, ale i do Prahy samotné). Když se z vlastního rozhodnutí vzdal Luděk Richter funkce předsedy Českého střediska UNIMA a s tím - ač to nikdy nebylo oficiálně vyhlášeno, natož nějak statutárně potvrzeno - i funkce nedesignovaného ředitele (organizátora, iniciátora) Přeletu, bylo nově zvolené předsednictvo střediska trochu zaskočeno. Všichni jsme dobře věděli, že Luděk Přelet vymyslel, a také že ho s příslovečným zaujetím až sebetrýznivým převážně sám organizoval. Přelet však už byl takříkajíc zavedený, pravidelné podzimní setkání příjemnou vzpomínkou na Loutkářskou Chrudim na jedné straně, jedinou viditelnou akcí pro členy UNIMA na straně druhé a navíc zde byl i fakt, že lze na jednom místě v krátkém časovém úseku vidět zajímavá loutková představení výbornou příležitostí k získání přehledu pro ty, kdo o to stojí. Přičtěme k tomu, že v Praze tehdy ještě zdaleka nebylo tolik festivalů - ať už organizovaných městskými čtvrtěmi, jednotlivými skupinami či obory. Zkrátka: bylo jasné, že by bylo škoda, kdyby Přelet dolítal. A tak to příslovečné pádlo z Erbenovy pohádky o Třech zlatých vlasech nějak padlo na mne.

 

1.–2. 11. 1996

Pro tento ročník a ještě pro dva další nám vyšlo vstříc Divadlo Minor s tehdejším ředitelem Karlem Makonjem, který dokonce v roce 1996 Přelet propojil jako prolog s Mezinárodním festivalem loutkového divadla (za účasti souborů z Chorvatska, Polska, Maďarska, Slovenska a Bosny) a poskytl mu tak zavedenou adresu a profesionální podmínky. Poprvé také v organizaci Přeletu fungovala produkční (tehdy ještě studentka katedry produkce Kateřina Knappová), inscenace Přeletu se výběrově natáčely pro dokumentaci Divadelního ústavu, byla pořízena i fotodokumentace. Festival se ve své organizaci začal i navenek profesionalizovat - měli jsme plakát, program, a dokonce tiskovou konferenci ve spolupráci s Minorem. Při výběru představení jsme stále vycházeli z Luďkem respektované proporčnosti statutárních divadel, amatérských souborů a nezávislých skupin a dá se říci, že toto schéma zůstalo Přeletu i po deset následujících ročníků.

Nechci v tomto celkovém přehledu rozebírat jednotlivá představení, ostatně při devíti ročnících, kdy se v průměru hrálo dvanáct představení, by to bylo skoro nemožné. V roce 1996 byl Přelet pouze dvoudenní, jeho konání se však už posunulo na počátek listopadu a první listopadový víkend zůstává už termínem tohoto setkání i v dalších letech. Pozoruhodné je, že se zde ze statutárních (tedy v divadelnické hantýrce profesionálních kamenných) divadel zúčastňuje pouze plzeňské Divadlo Alfa s inscenací Prcek Tom a Dlouhán Tom, Divadlo DRAK s Donem Quijotem a Naivní divadlo s Alínou. Ostatně tato tři divadla jsou stálicemi Přeletu dodnes. Za zaznamenání ale určitě stojí adaptace Váchalova Krvavého románu v podání Rodinného loutkového divadla Boršov (adresa mnohým povědomá jako rodinné sídlo sester Lhotákových, které se později - ať už pod svým jménem, nebo jako provdané "zapletly" s loutkovým divadlem ještě mnohokráte), Studio dell´arte zde uvádí svého Fausta, který je kupodivu na jejich repertoáru dodnes a zraje jako víno, a znovu na sebe upozornily Buchty a loutky s dnes již legendární inscenací Příběh ??? člověka, která od té doby nasbírala doma i v zahraničí pěknou řádku cen. Miroslav Langášek o rok později o tomto souboru do Loutkáře napsal (Loutkář 12/1997, s. 279) "...žádný text jim není svatý, z každého dokáží vydolovat jeho směšné stránky a leckdy i absurdní pozadí..." a trefně zde charakterizoval i další směřování tohoto souboru, který se za těch dalších několik let stal souborem, se kterým je třeba ve spektru současného českého divadla počítat. Zaznamenejme na tomto ročníku ještě i účast mladičkého souboru Rámus z Plzně (hrál Trilogii o pokladu), který i v dalších letech přinejmenším inspiroval kritiku k zamyšlení nad jejich někdy komplikovanou, ale vždy poctivou dramaturgickou nabídkou.

Poněkud neorganicky, ale z hlediska další podoby Přeletů, do nichž pronikaly i výboje alternativní, s "klasickým" loutkovým divadlem polemizující, vlastně překvapivě předvídavě působilo vystoupení mladičké tanečnice a performerky Antonie Svobodové Dýchá II. Dodnes nemohu zapomenout na to, jak se pro své představení velmi spoře oblečená zahrabala do právě spadaného listí na dvorku Divadla. Takových výbojů bylo na následujících Přeletech ještě víc, ale Antonie byla v tomto směru určitě průkopnicí.

 

31. 10.–1. 11. 1997

Sláva! Přelet se tedy před rokem podařilo uskutečnit. Měli jsme o trochu zkušeností víc a do téměř rodinného přípravného týmu přibyla nová síla - tehdy také ještě studentka produkce DAMU Kateřina Čejková. Přišla a s Přeletem prožila dalších devět let.

Pokud jsem se na stránkách Loutkáře v posledním čísle ročníku 1996 dotčeně bránila, kolik že stál Přelet za Luďka a jak to je nyní, dívám se na ty řádky zpětně trochu s úsměvem. Časy se prostě měnily. Už nebylo možné hrát v jakémkoli prostoru bez nájmu, souborům bylo třeba zaplatit cestu a profesionálům navíc i za představení, něco stála propagace a o nutnosti funkce produkčního už nikdo nepochybuje ani u studentských školních představení na KALD DAMU. Důležité ale bylo, že festival získával zájem diváků. Nebylo to už tak, že publikum přehlídky tvořily jen hrající soubory, Přelet nebyl už jen ozvěnou Loutkářské Chrudimi (co do výběru inscenací i diváků) museli jsme respektovat i požadavky "normálních" diváků, kteří si v loutkovém divadle žádali svou odpolední pohádku. (Ostatně tohle schéma zůstalo Přeletu dodnes a musíme ho respektovat i v Divadle Minor).

Překvapení bylo tentokráte více než minule. Podařilo se poprvé na přehlídku dostat profesionální soubor z Moravy (ostravské Divadlo loutek hrálo netradičně zpracovanou Dvořákovu operu Čert a Káča), uvedli se i posluchači KALD DAMU (také poprvé) s výtvarnou performancí Snídaně se starou, kombinující loutkové divadlo s multimediální technikou. Buchty a loutky osvěžily klubovní místnosti recesním Automatem, zážitkem přehlídky však byla nesporně Bystrouška, liška Divadla C ze Svitav označená i kritikou za vrchol přehlídky i Brum pohádka plzeňského Střípku. Novinkou byl ERIK - cena za nejúspěšnější loutkovou inscenaci minulé sezony, kterou inicioval tehdejší člen předsednictva Českého střediska UNIMA Karel Šefrna a přiměl k její výtvarné realizaci Jaroslava Doležala. Hlasovalo se po posledním představení Přeletu a za přísného dozoru kontrolující Aleny Kulhánkové, zda hlasují opravdu jen členové UNIMA, sečtené lístky v papírové volební krabici jednoznačně ukázaly na vítěze, jímž se stalo Svitavské Céčko s Bystrouškou, liškou. Erika si ale tentokráte ještě hned neodvezli, vůbec nebylo totiž vyřešeno, kde ten jediný originál zůstane, jestli bude putovní, nebo budou existovat jeho kopie dávané na věčné časy. Mezi pozdějšími návrhy padl i návrh připevňovat cedulky s názvy jednotlivých vítězných inscenací, ale ten byl zavržen, když se prověřil malý obvod Erikova podstavce. To všechno je po letech jinak, Divadlo DNO se získaným Erikem dokonce později i docela nepietně hrálo. Ale tehdy byla cena ještě mladá a zkušenost nulová…

Pro mě osobně to byl jeden z nejpohnutějších Přeletů, kdy bylo všechno nové a byla jsem mimořádně nervózní. Hrálo se totiž na třech místech: na hlavní scéně Minoru, v jeho divadelním klubu a také v podzemí, v nově otevřené galerii, která vznikla adaptací prostorů bývalých dílen ÚLD. Také s ERIKEM vyvstaly hned na místě, kromě výše zmíněných, i další potíže. Nebylo by dobré nějak výrazněji označit druhé či třetí místo v celkovém hlasování? Kdo má vlastně hlasovat a kdy a dokdy? Je ERIK cenou festivalu, nebo výsledkem celoroční ankety atd.? Kdo vlastně může tvrdit, že je něco nejlepší? Nebylo by vhodnější označit výběr představení za nejinspirativnější, nejzajímavější? A co když mezi představeními na Přeletu nebude představení inscenace, které v anketě ERIKA VYHRAJE? Aktivizuje to opravdu členy UNIMA, jak byl původní záměr, nebo ne? Tyhle problémy trvají dodnes, jen na kopie nedošlo a ERIK je putovní. (Při každém Přeletu se znovu a znovu třesu, aby předchozí vítěz ERIKA včas přinesl, aby ho vítěz aktuální mohl slavnostně převzít).

 

6.–8. 11. 1998

VIII. oborová přehlídka se konala znovu v Minoru za podmínek vzhledem k probíhající stavbě ve Slovanském domě dosti polních, zato znovu za podpory Hl. m. Prahy, ale také už za finanční podpory MK ČR. Pořadatelem nebylo už jen České středisko UNIMA, ale i před rokem ustavené Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, který vystoupil z ochranných křídel Divadelního ústavu. Tentokráte byla přehlídka již třídenní - od pátečního odpoledne do neděle. Také toto schéma, které se zejména pro účastníky z řad amatérů osvědčilo, zůstalo dodnes.

Několikráte se na přehlídce objevují posluchači KALD DAMU (také snaha vtáhnout je do přehlídky a dát jim příležitost k této konfrontaci je v následujících letech jedním z dramaturgických východisek koncepce programu přehlídky). Hráli Starou pověst a Ševce Dratvičku. Pamětníkům se možná vybaví některé tváře, které se za pár let staly posilou našich profesionálních souborů (Jana Vyšohlídová, Justin Svoboda, Pavel Šimčík). Veleúspěšným představením na přehlídce i v anketě byly Tři zlaté vlasy děda Vševěda královéhradeckého DRAKu, ve kterém to mezi jevištěm i hledištěm jiskřilo jedna radost. Tato inscenace se také stala druhým "majitelem" ERIKA.

Úspěšný byl i Střípek s Modrým Mauritiem, který byl následně pozván na zahraniční festival. (Zde se osvědčila i následná praxe zvát na tento festival zahraniční hosty, kteří tak mohli přímo na místě "nakoupit" to nejlepší pro "své" festivaly v zahraničí.) Také Buchty a loutky "skórovaly" - jejich Urbild patří dodnes k tomu nejlepšímu, co lze od této skupiny vidět. Na přehlídce se po delší době objevil i host - Olaf Bernestengel s programem starých varietních loutek Varieté na nitích.

 

5.–7. 11. 1999 • 70. výročí založení UNIMA

Právě v listopadu 1999 došlo k utajenému zbourání Minoru. Kromě tohoto samotného faktu, který s překvapením a notným zpožděním mohla konstatovat divadelní i nedivadelní veřejnost, nastala těžká léta skutečného přeletu s Přeletem napříč Prahou. Devátému ročníku poskytly prostory hned tři divadla: Divadlo v Dlouhé (tam se odehrála většina představení), Divadlo Na zábradlí a Říše loutek. Přelet byl tentokráte spojen i se 70. výročím založení UNIMA a Prahu v té době navštívila prezidentka této organizace paní Sirpa Sivori-Asp, generální sekretář pan Jacques Félix a další zahraniční hosté. V Divadle v Dlouhé se kromě Naivního divadla s Líným Larsem a žabkou kouzelnicí představil i, do té doby pro pražské publikum utajený, Víťa Marčík (tehdy ještě s vinětou Studna, Hosín) se Zlatovláskou a dá se bez nadsázky říci, že jeho tehdejší úspěch znamenal pro něj další úspěšnou pouť po štacích u nás i v zahraničí. Výtvarnou kulturou v Robinsonovi zaujalo brněnské Studio dům, ze kterého se později vyklubalo Divadlo Líšeň. Obnoveného Robinsona mají na repertoáru dodnes. Při probírání se archivem Přeletu jsem se nemohla ubránit smutku při čtení jména tehdy chebského souboru Kaše a párek, který do Prahy přijel s Elektrickým Grimem. Kdeže je tento ambiciózní soubor, který se snažil v Chebu navázat na tvorbu začínajících Buchet a loutek!

Čmukaři z Turnova (Kašpárek chodí pěšky) a soubor AŤSI z Hradce Králové (Bleší cirkus) uvedli své dodnes úspěšné tituly v Divadle Na zábradlí. Přelet toho roku končil společenským setkáním, vyhlášením vítěze ceny Erik, kterého získal objev přehlídky Víťa Marčík s představením Zlatovláska. Závěr patřil fenoménu českého porevolučního divadelního života - Donu Giovannimu v provedení Národního divadla marionet v Říši loutek. Při pohledu do zpětného zrcátka času se mi zdá tenhle Přelet vyrovnaný a společensky úspěšný, z hlediska uměleckých špiček však velmi, velmi poklidný. Karel Makonj, který v Loutkáři o tomto ročníku Přeletu psal (Loutkář 1999/5-6, s. 228 a následující) se pokusil o zasvěcený a obšírnější pohled na vývoj hraní herce a loutky a aplikoval tento svůj názor na všechna přeletová představení. Pro mne se zde poprvé zřetelněji objevuje fakt, že Přelet nějakým způsobem obráží tendence i problémy současného českého loutkového divadla a poprvé zde jde o vážnější objektivní zhodnocení celkového stavu s výletem do oblasti teorie, tedy nikoli jen o subjektivní hodnocení jednotlivých představení a jejich ohlasu. Za nezapomenutelnou ovšem považuji Makonjovu charakteristiku představení turnovských Čmukařů, která stojí za připomenutí: "Čmukaři v této inscenací (Kašpárek chodí pěšky) ´čmukaří´..." Vida, lapidárně vyjádřený název pro styl, pro který kritika tak dlouho hledala výraz!

 

3.–5. 11. 2000

Pokud mám ve své paměti jednotlivé Přelety zařazeny pod nějakou vzpomínkově-emotivní nálepkou, pak byl X. ročník Přeletu nad loutkářským hnízdem trochu nervózně rozlítaný - pro organizátory i pro diváky. Konal se totiž na třech místech (žádná scéna totiž nenabízela dva na sobě nezávislé prostory, které se při stoupajícím počtu představení ukázaly jako nezbytnost): v divadle Alfred ve dvoře, v Pidivadle (obě scény byly v městské části Praha 7) a v Divadle Komedie, problematickém dočasném útočišti Divadla Minor. Snaze o dramaturgickou i profesní pestrost či ucelenému přehledu samozřejmě vzdálenosti mezi jednotlivými místy i vyrušení z celkové atmosféry příliš neprospěly. Na každém místě jako by se začínalo znovu. Přes tyto skepsí poznamenané vzpomínky Přelet 2000 rozhodně poskytl několik pozoruhodných představení i zážitků. Patřila k nim nesporně inscenace plzeňské Alfy Jeminkote, Psohlavci, Josef Brůček v one man show Zachraňte vojína Kuřátka, jejíž půvab teprve zpětně doceňuji, a konečně překvapující Sávitrí Divadla Líšeň, která svou výtvarnou kulturou a téměř pietním vztahem k technice stínového divadla získala diváky, kritiku a také putovního ERIKA. Divadlo Líšeň bylo rozhodně objevem tohoto Přeletu.

 

9.–11. 11. 2001

Jestliže jsem si myslela, že Přelet 2000 byl tak trochu kaskadérským kouskem, nebylo to nic proti Přeletu 2001 pořádaném v Kulturním centru na Novodvorské. Záchytným bodem se zdál být známý loutkářský amatérský soubor Zvoneček, který na Novodvorské získal i po rekonstrukci své místo na slunci, ale ve výsledku byl moloch "kulturáku" skutečnou zkouškou soudržnosti i diváckého zájmu. Sympatické bylo, že lidi na Novodvorskou přišli, kladem to, že se všechno konalo pod jednou střechou a že se v přilehlých klubovních místnostech a nedaleké restauraci přece jen dalo posedět a popovídat. Vzdálenost od centra a nutnost společně strávit dva a půl dne nás všechny nějak spojily, a tak nakonec vzpomínám na Novodvorskou ráda. Evidentně tu vyšly spíše komornější inscenace, které se hrály mimo velký sál Novodvorské, poprvé tu "svoje" publikum ze všech koutů republiky získalo ještě málo známé Divadlo DNO z Hradce Králové, které přivezlo do Prahy Variace na slavné téma Cyrano, které dodnes považuji nejen za viditelný start tohoto uskupení, ale i za svůj mimořádný divácký zážitek. Profesionální divadla (DRAK s Černošskými pohádkami, Naivní divadlo s Taškařicí i Divadlo Lampion s Havlovou hrou Zítra to spustíme!) udržely se ctí prapor profesionálních výkonů, ale marná sláva, úspěch u stabilního přeletového publika mělo již zmíněné DNO, plzeňský Střípek s Finistem, jasným sokolem a Buchty a loutky s Gilgamešem. Při vyhlašování výsledků hlasování o cenu ERIK spontánní potlesk diváků jasně potvrdil, že královehradecké DNO si za svou verzi cyranovského příběhu ERIKA zasloužilo.

 

8.–10. 11. 2002

Konečně zase Divadlo Minor, tentokráte ještě v novotou vonících zrekonstruovaných prostorách ve Vodičkově ulici! Ještě se nehraje jen zde - Nikola Šuhaj, absolventské představení posluchačů IV. ročníku KALD DAMU se odehraje poněkud nešťastně ve spojení s narychlo uskutečněnými oslavami 50 let loutkářské katedry na půdě DISKU. Uskuteční se i benefiční představení pro Říši loutek Ten, který prodává rány holí - ničivé záplavy z léta mají ještě všichni v živé paměti.

Dvanáctý ročník Přeletu byl první prověrkou hracích i organizačních možností nově otevřeného Divadla Minor i vstřícnosti hostitelů. Hrálo se převážně na hlavní scéně, komornější představení si však vyžádala i komornější prostředí (proslavenou "ponorku"), které se však ve výsledku neukázalo pro produkce jako nejvhodnější. V programové skladbě zaujímala tentokráte trochu větší místo divadla statutární (Divadlo Alfa Plzeň Bobr, Málinka a král na střeše, Divadlo DRAK Liška Bystrouška, Hopla, kukla pukla, Divadlo Lampion Nekonečná jízda, Naivní divadlo Liberec Marbuel a Kratinoha), přehlídkové publikum však do večerních hodin vydrželo čekat s velkým napětím na Revui Divadla DNO. Upřímně řečeno, držitelům ERIKA z předchozího ročníku to na Přeletu příliš nevyšlo, a tak ERIKA zaslouženě dostalo domácí Divadlo Minor se sympatickým Kabaretem Tlukot a bubnování. Rozhodnutí to bylo o to výmluvnější, že Divadlo Minor dalo touto inscenací veřejnosti na vědomí, že má nejen novou budovu, ale i mladý soubor plný sil.

 

7.–9. 11. 2003

Na každém Přeletu se našla představení dobrá, výborná i slabší, XIII. ročník však podle všeho patřil k ročníkům vyrovnanějším, se skutečně pestrou a zajímavou programovou nabídkou. V centru zájmu byly tentokráte spíše nezávislé skupiny a amatérské soubory, dvě hostující profesionální divadla (Naivní divadlo Liberec s představením Máme kliku pohádkovou a Divadlo DRAK s Andílky) zůstala tentokráte i v odborném hodnocení spíše na okraji. Pozornost publika patřila znovu Divadlu DNO (Okolostola, Anatomie), erotické drobničce Nezbedná kůzlátka (Dospělá embrya, ZUŠ Na Střezině z Hradce Králové), Pastýřce skupiny Tlupatlapa Dramatické školičky ze Svitav, Kouzelnému mlejnu Střípku Plzeň, svěžímu Dlouhému, Širokému a Bystrozrakému posluchačů KALD DAMU a emotivně silnému, obrazivému představení Vánoce aneb Příběh o narození Divadla Minor. Tentokráte mělo těžké rozhodování předsednictvo Českého střediska UNIMA, které hlasovalo přímo na místě a vybíralo jen z uvedených festivalových představení, a navíc bezprostředně po skončení posledního z nich. Myslím, že do ruky Dlouhému, Širokému a Bystrozrakému z KALD DAMU přihrálo tentokráte ERIKA spíše štěstí a kombinace příjemného nadhledu na klasickou látku a nepřehlédnutelné pozitivní energie, která z představení čišela, ale i jisté festivalové "únavy materiálu" zúčastněných z předchozího dvoudenního maratonu. Dalším poklusem vstoupit znovu do hájemství alternativního divadla (vzpomeňme v této souvislosti ještě jednou Antonii Svobodovou), ke kterému jsme se v programu po letech vrátili, byla na tomto Přeletu pohybová etuda Život podle jepice - příběh jepice, která se chtěla stát Marylin Monroe v originální scénografii (Eva Blahová) i zpěvním doprovodu (Ridina Ahmedová). Performance měla své příznivce i odpůrce, ale jsem upřímně přesvědčena o tom, že do palety Přeletu patřila.

Novinkou v Přeletu bylo ohlašování jednotlivých představení, které bylo v předchozích ročnících většinou kamenem úrazu. Jak to udělat, aby publikum dostalo odpovídající informaci, a přitom se mu nedostalo suchého akademického ohlášení v stylu nechvalně známých pořadů konaných k nejrůznějším oslavám. Vůbec se celý Přelet začal zúčastněnými brát jako jeden tok programu a potřeba bavit publikum i v pauzách a prodlevách byla mou noční můrou. Dobrý nápad vznikl ve spolupráci s Divadlem Minor, kdy se režisér Janek Jirků ujal režie "spojováků" a Radim Vizváry okouzlil ve svých němých pilotských etudách publikum. Myslím, že to byl, aspoň pro mne, jeden z dobrých Přeletů.

 

5.–7. 11. 2004

Tak jsme se na časové ose dopracovali až k Přeletu loňskému. Historici velmi dobře vědí, že docela nejlépe se fabuluje kolem událostí hodně vzdálených (také už je jasné, kdo tehdy kterou bitvu vyhrál a co pak následovalo, kdo se proslavil a kdo zmizel v příslovečném propadlišti dějin) a že úskalím všech historických přehledů jsou právě partie týkající se současnosti. Ty často po letech usvědčují své autory z malé jasnozřivosti, tolerance či prostě přehmatů. Takže ohlédnutí za Přeletem 2004 se mi píše vlastně nejhůř. S jídlem roste chuť a pokud máte pocit, že vaše práce aspoň trochu rezonovala, máte ctižádost jít příště výš. Divadlo Minor nám v roce 2004 znovu nabídlo své pohostinství, rozmáchlá přehlídka však už delší dobu volala ještě po jednom hracím prostoru, který malá "ponorka" nemohla suplovat. A tak se loni přelétávalo mezi Minorem ve Vodičkově ulici a blízkým Studiem Ypsilon ve Spálené.

Kupodivu se soubory v Ypsilonce cítily velmi dobře, až jsem měla dojem, že ta programová skladba patří spíše do osvědčených prostorů tohoto studiového divadla, lákajícího k sobě i určitý druh obecenstva, kterému byla pozdně odpolední a večerní představení určena především. Však se zde taky dařilo jak Rockymu Buchet a loutek, …a jinému Bedřichovi Naivního divadla Liberec a především Ivanu Martinkovi v autorském představení Šalom Alejchem, které bylo silně aplaudovaným a skutečně důstojným zakončením celé přehlídky. Ale abych byla spravedlivá, i "ponorka" v Minoru si mohla přijít na své - svědčila především komorní inscenaci Hany Voříškové a Hany Vedralové Kde lásko, kdes byla? Kromě "zlé hry" Domovní requiem brněnského Divadla Líšeň a Nejmenší ženy na světě pražské skupiny Krepsko (ta zastupovala na Přeletu znovu onen rizikový "alternativní" proud) patřil Minor především dětskému publiku či spíše rodičům a dětem. Kromě Ivana Martinky byl hostem přehlídky také posluchač KALD DAMU Slovinec Matija Solce, který se už v té době (a od té doby stále) těšil a těší pozornosti velké publika i kritiky.

Dvakrát do stejné řeky člověk nevstoupí, v roce 2004 nevyšly jinak koncipované spojováky, i když se dobrovolnická letka Vosto5 vostopět snažila ubrat Přeletu na oficiálním rázu - konkurence DNA i šarmu s diváky komunikujícího Marka Bečky před vystoupením Buchet a loutek byla prostě z jiného soudku.

Možná, že to pro vás vypadá, že jsem v pohledech na Přelety akcentovala spíše tvorbu nezávislých skupin či amatérů, protože se svízelná porevoluční situace statutárních divadel (ať už jde o jejich vnitřní transformaci či nároky zřizovatelů i publika, které vždy nesouznějí s uměleckými ambicemi i možnostmi těchto souborů) odrazila i v jejich mnohem menší profesní ofenzivě. Myslím, že to není tak jednoduché. Někdy překvapivé objevy Přeletu (na počátku Studio dell´arte, Divadlo Continuo, Buchty a loutky, později DNO a Líšeň) spíše neokoukaností a energetickým nábojem jako by zastínily soubory, u nichž se profesionalita ve všech prostředcích prostě předpokládá, stejně tak jako se očekává, že budou neustále něčím překvapovat a šroubovat pomyslnou spirálu nápadů stále výš.

V posledních ročnících na sebe přece upozornily, vedle posluchačů KALD, právě mladé skupiny divadel statutárních! Jinými slovy absolventi KALD DAMU, kteří sem přišli do svých prvních angažmá. V Liberci je to např. skupina, která na Přelet přivezla Taškařice, Historky, Marbuela a Kratinohu, …a jiného Bedřicha, v Minoru parta, která vytvořila Kabaret Tlukot a bubnování či Vánoce. Generační obměna v souborech, a tudíž i ve stylu prezentace loutkového divadla a jeho prostředků je u profesionálů i u amatérů i bez Přeletů patrná, a pokud ještě vůbec někdy v budoucnosti budeme české loutkové divadlo na tyto dva póly dělit, jde jen o to, kdo koho dříve vyprovokuje k odlepení se od země.

 

4.–6. 11. 2005

Každý z těch devíti Přeletů byl pro mne jiný, s každým jsem se znovu něčemu učila. Teď žiju tím desátým, který za chvíli vstoupí před vás. Vždycky mě bolí, když něco nevyjde, když se na někoho nedostane, když se nesplní očekávání Ale abych nebyla tak pesimistická, raduju se jako dítě, když něco vyjde, když se podaří zahrát nebo objevit něco, co jste jako diváci nečekali. Po celých těch devět let jsem měla kolem sebe lidi, kteří pomáhali Přeletu znovu a znovu na svět - děkuji Aleně Kulhánkové, která pomáhala se vším od počátku a dokonce několikrát věrně podle dobových fotografií střežila vzácnou sošku ERIKA, Kateřině Čejkové, která byla víc než jen výkonnou produkční, a jejímu týmu spolupracovníků - Aleně Heroutové, Lee Matvijové a Františku Watzlovi. Přelet vstupuje do XV. ročníku. Jsem ráda, že jsem mohla být při tom.

Nina Malíková